KDYŽ ZAVLÁDNE ZIMA
Ne ta venkovní, ale vnitřní zima,
tichá, hluboká, neúprosná.
To jsou ty chvíle,
kdy se led usadí v myšlenkách,
a sníh jemně překryje naděje
těžkou chladivou dekou.
Zima nám připomíná
jaké to je zastavit se uprostřed
zamrzlé krajiny vlastního života
a pichlavě pocítit,
že jaro je příliš daleko.
V těch chvílích ticha se i víly zpomalí,
aby se sladily s rytmem kousíčků nebe,
které k nám dolů padají jako sněhové vločky,
aby naslouchaly, jak se ozývá duše.
HLAS DUŠE ZNÍ V TICHU
Je to píseň, kterou neochromí mráz,
ani děsivá sněhová vánice.
Je jako teplo, které vychází zevnitř,
i když naše okolí chladne.
Je jako ticho, které šeptá:
„Ještě nic nekončí.”
PADÁME
Někdy jako sníh,
tiše a pozvolna.
Jindy padáme tvrdě,
jako když led praskne
pod našima nohama.
Ale každý člověk má v sobě jiskru víl.
Ta nezhasíná, když zapadne slunko,
ani když vyhasne žár léta,
ani když podzim zahalí svoji zář.
Hlas duše neudusí zimní mráz.
Boje a silná gesta v zimě tuhnou,
tma nocí může být hutná,
ale schopnost svítit vlastní lucernou
vílám i lidem zůstává.
I když se dnes cítíš promrzle,
i když se ztrácíš v bílé mlze,
i když se topíš v závějích,
naslouchej tichu zimy.
ZIMA NENÍ ZKLAMÁNÍ
Zima není selhání roku.
Je to jeho součást.
Stejně tak pád není porážka,
ale období, kdy se ukládá síla
pro další pokračování příběhu,
příběhu, ve kterém se ladně proplétají
lidské osudy s jemnými doteky víl.
Naděje není čekání na jaro,
je to rozhodnutí udržet v sobě malý plamínek
i když vše kolem plní ledový vzduch.
I v období tmy si lze uchovat světlo víl, sdílením.
Sdílení bolesti snižuje její tíhu na jednoho.
Podpora druhých funguje jako teplo v zimě,
nezmění počasí, ale dává šanci přežít.
Toto je poděkování všem vílám,
těm, které člověka podrží,
když se kolem něho rozhostí zima.
Těm, které přinášejí teplo,
i když pociťují vlastní únavu.
S něhou sněhu letí poděkování těm,
které s námi sedí uprostřed ticha,
aniž by nás nutily mluvit.
Těm křehkým bytostem, které vědí,
že některé duše se neuzdravují rychlostí jara,
ale pomalým táním.
VELKÉ DÍKY
Tento vzkaz patří těm bytostem,
které rozfoukávají naši jiskru,
když jsme sami přesvědčeni,
že už z ní nic nezbylo.
Těm, které nás zvedají jemně,
jako by držely sněhovou vločku,
aby se nezlomila.
Těm, které se svojí lehkostí
překonají i těžké časy —
a ukazují nám,
že i zima má své tiché krásy.
DĚKUJI VÍLÁM
Děkuji těm, které nám i teď připomínají,
že jaro přijde. Ne teď,
ne hned — ale přijde.
A že dovnitř nás samotných proudí teplo,
které nikdo nemůže zhasnout.
Děkuji vílám — za to, že se nevzdávají.
Za to, že i když člověku připadá den studený
a noci temně ledové,
nesou v sobě příběh o světle,
které přetrvá i přes nejničivější mrazy.
Nic nemůže zatemnit světlo, které je v nás
Život není pohádka. Někdy nám nezbývá nic jiného než víra, víra ve světlo, ve světlo v nás. Inspirací může být Maya Angelou — americká spisovatelka, básnířka, aktivistka. Předkládá obraz ptáka, který zpívá, i když je uvězněn v kleci, člověka, který neztrácí svůj vnitřní hlas ani v nejtěžších chvílích.
Každý příběh má svá temná zákoutí a slepé cesty. Pády se nevyhýbají nikomu, ale jsou tací, kteří své obtíže přetvoří v něco dobrého. Lidé jako Maya Angelou nám ukazují, že i z hluboké krize se dá nakonec vyjít silnější (psychologové to nazývají postraumatický růst).
Maya Angelou věřila, že naděje je víc než přání, že je to hledání, rozhodnutí hledat světlo. Připomínala také význam lidí, kteří pomáhají jiným, těch, kteří v nás vidí něco, co my sami ještě nevidíme. Říkejme jim víly.
Možná teď pláčeš. Možná se teď třeseš.
Možná si připadáš křehká a slabá.
Možná máš pocit, že tě svět zavalil svou tíží.
Pamatuj, že ani v temnotě víla neztrácí své světlo. Ani v drsném lese neztrácí svou jemnost. Chrání ji. Ne jako zranitelnost — ale jako dar. A ty ji v sobě neseš také.